Holé ruce

Simulace nenásilného odporu · Praha, listopad 1989

Silou tady nevyhraješ. Ulice vždycky patří těm se štíty a obušky. Rozhoduje se až ráno, podle toho, co lidé viděli, co se dostalo ven a co z toho udělá režimní tisk.

Řídíš dav, ne jednotlivce. Klikem ukážeš, kam má jít, a klávesami 1–7 vyvoláš akce v okruhu kurzoru.
Nenásilí není slabost. Každý hozený kámen dá režimu záminku a obrátí veřejnost proti vám.
Pravda se musí dostat ven. Chraň kameramany. Když je seberou, kazeta zmizí.
Tajní jsou mezi vámi. Když dav kolem někoho zrudne, zakřič „Bez násilí!“.

Mapy jsou zjednodušené, postavy smyšlené a třetí kapitola je fikce typu „co kdyby“. Mechaniky vycházejí z výzkumu občanského odporu: E. Chenoweth (pravidlo 3,5 %) a B. Martin (teorie „backfire“).

Kapitola 1

klik kam má dav jít

pravé/C kam má jít kameraman

1–7 akce u kurzoru

mezerník pauza

Druhý den ráno

Šeptanda:

Pauza

Pondělí 27. listopadu 1989, 12:00

Jak to bylo doopravdy

Průvod asi 15 000 studentů od Albertova obklíčily 17. listopadu na Národní třídě pořádkové jednotky ze dvou stran. Lidé seděli, drželi svíčky a podávali policistům květiny. Podle lékařské komise Občanského fóra bylo při zásahu zraněno nejméně 567 lidí. Večer 18. listopadu se šířila zpráva o „mrtvém studentovi“ Martinu Šmídovi. Byla nepravdivá, ale lidi zvedla. Následovaly obrovské demonstrace a cinkání klíči. Lidové milice dostaly rozkaz k návratu domů a armáda měla připravenou akci „Zásah“, kterou nikdo nespustil. 27. listopadu ve 12:00 vstoupilo do dvouhodinové generální stávky podle odhadů 75 % občanů. 29. prosince byl prezidentem zvolen Václav Havel.

Proč to funguje

Erica Chenoweth a Maria Stephan zkoumaly stovky kampaní 20. století. Nenásilné uspěly zhruba dvakrát častěji než ozbrojené, hlavně proto, že dokázaly zapojit víc lidí a odtrhnout od režimu jeho opory: policii, armádu a úředníky. Kampaně, do kterých se aktivně a dlouhodobě zapojilo aspoň 3,5 % obyvatel, v jejich datech téměř vždy uspěly. Je to statistické pozorování, ne zákon, a výjimky existují. Brian Martin popsal, jak se represe obrací proti tomu, kdo ji použije („backfire“). Funguje to ale jen tehdy, když je násilí vidět, když oběti zůstanou důvěryhodné a když se příběh nepodaří přepsat.